Kam kráčíš republiko?

Dne 15.1.2023

Jan Konrád

Kam kráčí naše republika?

Tuhle otázku jsem si položil mockrát během přímé volby prezidenta. Myslel jsem, že mne nedokáže nic překvapit, ale stejně k tomu došlo. Pozoroval jsem své nejbližší okolí, své sousedy, své kolegy v práci, své kolegy v politice, své známé a své kamarády. Bohužel i své rodinné příslušníky.

Dnes, ve svých čerstvých 43 letech, si mohu dovolit již trochu subjektivního náhledu na naší společnost. Jaká ta naše společnost vlastně dneska je? Jak se po 30 letech po revoluci změnila?

Když jsem během sametové revoluce poslouchal se svým otcem desky Karla Kryla bylo mi 10 let. Otec mi říkal: “Tuhle dobu si zapamatuj, za 25 let se budeme mít jako ve Švýcarsku”. Nedávno jsem se ho na to znovu zeptal, jestli si to ještě pamatuje. Odpověděl s lehkým hořkým úškebkem, že ano.

Co se během těch 30 let změnilo? Do vzniku ČR, v roce 1993, jsme prošli dvěmi státními proměnami. Ze socialistické republiky se stala republika federativní, záměrně nepoužívám slovo “demokratická”- ta se cpala do názvu i během nadvlády bolševické lůzy. V té době mi bylo 13 let a začal jsem studovat gymnázium. Euforie té doby byla obrovská. Nadšení na všech frontách, kromě komunistů.

Václav Havel na hradě. Náš oblíbený disident znovu obhájil svůj prezidentský post. Zde bych rád připomněl, že byl volen parlamentem nikoliv společností. Divé devadesátky si všichni dobře pamatujeme. Aby ne. Klondike hadr.

Dva rivalové a jejich strany. Dva narcisy a jejich zahradníci. Klaus a Zeman. Jeden jakože pravičák, druhý jakože levičák, ovšem oba byly produkty tehdejšího socialistického ústavu. Prognostického ústavu. Oba vysokoškolsky vzdělaní, ekonomicky na výši, stále orientováni na východ, co kdyby náhodou … Tato socialistická výchova zralých padesátníků stále nechávala pachuť dob minulých.

Na přelomu nového tisíciletí žádná výrazná proměna. Několik výkřiků do tmy. Věci veřejné například nebo Rambo havík a kabelkovné. Pod tíhou tehdejší doby neustálých eskapád státníků se vyprofiloval další slibný tahoun Babiš. Bystrý, úlisný, dravec podnikatel, milionář, který využil převrat jak nejlépe uměl. Sliboval úlevu na daních, lepší životní podmínky, vše pro lidi a všem sliboval ano, bude líp. Jak skutečně bylo jsme viděli během jeho vlády.

Abych zbytečně nepátral v temné minulosti, připomínám zásadní potická fakta po roce 2013. Po aféře Nečasovy vlády pravice padá. ODS mne v té době těžce zklamala a udeřila mi políček, který jsem už nevstřebal. I přesto jsem zůstal věrným voličem na úkor všech levičáků, socialistů a komunistů včetně zelených, kteří nejsou ničím jiným než tajnými obdivovateli maxismu-leninismu. Pád sociální demokracie byl způsoben vzestupem Babiše a jeho Ano. Volič zůstane pořád stejný. Kdo chce něco udělat pro stát, nemá nataženou ruku a nestěžuje si. Babiš k sobě natáhl tolik stěžovatelů a nespokojených lidí, že mu to vyneslo post premiéra a 2. místo v prezidentských volbách.

Polovině voličů této republiky dnes nevadí bizardně zadlužený státní rozpočet, který před ním (Andrej) nikdo jiný nedokázal. Polovině voličů nevadí jeho “ohýbání” legislativy, tak aby mohl páchat ty svoje rejdy a kejkle jako státník a podnikatel zároveň. Koneckonců výsledek soudu s Čapím hnízdem ukázal, že má všechny obmotané kolem prstu a justice je na něho krátká.

Druhým favoritem současných prezidentských voleb je pan generál. Toho volí druhá půlka voličů. Národ je rozdělen. Defraudant, podvodník, lhář a udavač na straně jedné. Armádní generál, vysoce postavený důstojník NATO, strojená a školená osoba, dobře navenek vystupující. Bohužel dobrovolný člen KSČ, politruk, guma tehdejšího režimu s vysokými ambicemi. Dospělý, mladý jedinec vychováván v rodině příkladných uvědomělých komunistů. Ač povahově rozdílní, ke své kariéře přisli stejným způsobem, dobrovolným vstupem mezi ty hajzly. Jejich kariéry šplhaly a úkor těch, kteří nemohli a nebo naopak nechtěli vstoupit do strany. Oba kráčeli na výsluní cestou tvořenou z ohnutých hřbetů odpůrců marxismu-leninisimu.

Po 30 letech po revoluci se dostáváme do bodu, kdy naše veřejnost je ochotná volit pohrobky (šedesátníky) této doby. Paní Nerudová byla bohužel jen výkřikem do tmy. Ostatní narcisové, lepšolidi typu Diviš a Hilšer si ani neuprdli. Ani se nedivím. Neměli ten správný drajf. Ale osobní ambice jim stále nechybí.

Národ je znovu rozdělen. Babiš kříčí zpoza svého pultíku na generála, že vítal vojska varšavské smlouvy. Taškařice pokračuje.

Našim voličům zkrátka vyhovují profily obou kandidátů. Bohužel jsem byl i svědkem toho, že mne přesvědčovali k volbě lidé, o kterých bych si to nikdy nemyslel.

Zítra bude 16. ledna. Zatímco si dnes po prvním kole voleb obrazně rozbíjíme půllitry s pivem o hlavu, řveme na sebe, kdo je větší blbec a volíme dva jedince, kteří zahájili slibnou kariéru v dobách bolševismu, zítra tomu bude 54 let, co se upálil jeden statečný a nebohý student. Ten student bojoval všemi dostupnými prostředky s bolševickou chobotnicí. Zaplatil cenu nejvyšší.

Zabrzděme, zamysleme se nad sebou. Vážně už jsme všichni zapomněli jaké to bylo? Dnes už nikomu vážně nevadí, kdo se hlásí o hrad? Já už nemám jinou volbu než volit návrat k monarchii. Volil jsem našeho krále v prvním kole a budu i ve druhém. Splním tím svou povinnost slušného občana a hlavně budu mít svědomí a ruce čisté. Na morální rehabilitaci obou kandidátů se já podílet nehodlám.

Nezapomínejme na toho studenta.

Stydím se za každý hlas, který oba kandidáti v druhém kole voleb dostanou.

Hanba nám.